Možná jste to už někdy zažili, možná to prožíváte právě teď. Manipulace a komunikační fauly jsou bohužel i v dnešní době běžnou součástí mezilidských vztahů, a to jak v osobním tak pracovním životě.
Co je však na tom celém nejsmutnější je, že mnoho lidí ani netuší, že manipuluje nebo je manipulováno.
„No jak chceš, následky si poneseš sám/sama.“
Možná jste podobné věty už slyšeli. A možná jste v danou chvíli vůbec nevěděli, jak reagovat. Až cestou domů vás napadlo, co jste vlastně měli říct. To se stává.. 🙂
„Nikdo jiný s tím problém nemá.“
„Ty jsi na ty tabulky tak šikovný! Když to budeš dělat ty – tak to budeš mít 5x rychleji než já. Já jsem na tohle úplně blbá.“
„Já jsem myslel, že jsme tým.“
„Ty jsi nějaká přecitlivělá.“
V práci se dostáváme do situací, kdy potřebujeme obhájit svůj názor, odmítnout další úkol, reagovat na kritiku nebo si nastavit hranice. Ne vždy ale druhá strana komunikuje stejně otevřeně a férově.
Někdy přichází tlak, výčitky, zlehčování, nadměrné lichocení, znemožňování sebe sama – to vše jsou znaky manipulace.
A právě tehdy nestačí jen „umět dobře komunikovat“. Potřebujeme také umět poznat, co se v komunikaci děje, zachovat klid a reagovat tak, abychom se sami nenechali zatlačit do kouta.
Manipulace nemusí vypadat jako útok
Když se řekne manipulace, možná si představíme někoho, kdo na nás křičí, vyhrožuje nám nebo se nás snaží otevřeně ovládat. V pracovním prostředí ale bývá mnohem nenápadnější.
Může mít podobu věty, která v nás vyvolá pocit viny. Nebo srovnávání s ostatními. Někdy se schová za „nevinný“ vtip. Jindy za údajnou týmovost.
A někdy ani nemusí jít o vědomou manipulaci. Člověk může jednoduše komunikovat neobratně, být pod tlakem nebo mít naučený způsob jednání, který druhým není příjemný.
Proto není cílem označit každého, kdo na nás tlačí, za manipulátora.
Důležitější je umět si říct:
„Tahle komunikace mi není příjemná. Co se v této situaci vlastně děje a jak na ni chci reagovat?“
1. „Ale ty jsi nejlepší! Kdo jiný by to zvládl?“
Na první pohled to může znít jako pochvala. Jste přece ten člověk, na kterého je spoleh a o kterém se ví, že je opravdový odborník. Jenže pokud už máte práce nad hlavu, může podobná věta vytvořit pocit, že odmítnutím selžete.
Jak reagovat?
Nemusíte se obhajovat dlouhým vysvětlováním. Můžete říct například:
„Rozumím, že je potřeba úkol vyřešit. Já už ale další práci dnes převzít nemohu.
Můžeme se podívat, co můžeme přesunout?“
Všimněte si rozdílu! Neříkáte: „Já to nezvládnu, protože mám strašně moc práce a…“ Pouze jasně pojmenujete svoji kapacitu a nabídnete věcný způsob řešení.
2. „Nikdo jiný s tím problém nemá.“
Srovnávání je velmi účinný způsob, jak v člověku vyvolat pochybnosti. Najednou se neřeší samotná situace. Řeší se, jestli jste „stejní jako ostatní“. Jenže každý máme jiné možnosti, zkušenosti, odpovědnost i hranice.
Jak reagovat?
„Je možné, že to ostatní mají nastavené jinak. Já to potřebuji řešit podle své situace a svého uvážení.“
Nemusíte dokazovat, že máte pravdu. Nemusíte přesvědčit druhého, aby s vámi souhlasil. Stačí svůj postoj klidně sdělit.
3. „Já jsem myslel, že jsme tým.“
Tahle věta umí být velmi účinná. Protože málokdo chce být v práci vnímán jako člověk, který „nepomáhá ostatním“. Jenže být týmový hráč neznamená říkat ano na všechno.
Jak reagovat?
„Tým pro mě znamená, že si dokážeme říct, co kdo zvládne a co už ne.“ nebo „Ráda pomůžu, ale teď už na to nemám kapacitu.“
Pomoc druhým je v pořádku. Pomáhat za cenu vlastního vyčerpání ale dlouhodobě fungovat nebude.
4. „Ty jsi nějaká přecitlivělá.“
A tady se komunikace může posunout od konkrétního problému k hodnocení člověka. Místo toho, aby se řešilo: „Co se stalo?“ se začne řešit: „Jaký jsi člověk?“. A to je velmi těžké ustát, protože máme přirozenou potřebu se obhájit. Můžeme začít vysvětlovat, že nejsme přecitlivělí, že jsme jen unavení, že jsme to tak nemysleli… A najednou jsme úplně mimo původní téma.
Jak reagovat?
„Možná to vnímáš jinak. Já však chci zůstat u toho, co bylo řečeno a co potřebujeme vyřešit.“
To je často mnohem účinnější než dlouhá obhajoba.
5. „To byl jen vtip.“
Někdy někdo řekne něco nepříjemného a když se ohradíme, přijde: „Ježiš, to byl jen vtip.“ Jenže skutečnost, že něco někdo myslel jako vtip, ještě neznamená, že to druhému musí být příjemné. Nemusíte vést dlouhou debatu o tom, jestli to byl nebo nebyl vtip.
Jak reagovat?
„Rozumím, že jsi to myslel jako vtip. Mně to ale příjemné nebylo.“
Krátké, klidné, jasné.
6. „Když to odmítneš, budu si to pamatovat.“
Tady už se do komunikace dostává hrozba nebo její náznak. A právě v takové chvíli může být velmi těžké zachovat klid. Přesto nemusíme okamžitě útočit zpátky.
Jak reagovat?
„Pokud je potřeba řešit moje pracovní povinnosti nebo výkon, pojďme se bavit konkrétně o nich. Na nátlak ale reagovat nechci.“
Pokud jde o situaci, která je skutečně závažná, opakovaná nebo zasahuje do pracovního vztahu či bezpečí, je samozřejmě na místě situaci řešit také s nadřízeným, HR nebo jinou odpovědnou osobou.
7. „Proč to prostě nemůžeš udělat? Vždyť o nic nejde.“
Tohle je věta, která zlehčuje váš pohled na situaci. Možná pro druhého opravdu „o nic nejde“. Pro vás ale ano. Nemusíte druhého přesvědčit, že váš důvod je dostatečně důležitý.
Jak reagovat?
„Pro mě to důležité je. Proto potřebuji, abychom našli jiné řešení.“
A tím můžete rozhovor vrátit zpátky k problému.
Jak poznat, kdy už nejde jen o špatnou komunikaci?
Ne každá nepříjemná věta je manipulace. To je důležité zdůraznit. Někdy je člověk jen unavený a někdy bohužel špatně zvolí slova (třeba v časové tísni). Někdy máme každý jiný styl komunikace. A někdy si dokonce můžeme určitou situaci vyložit citlivěji, než byla zamýšlena.
Zpozornět je dobré ve chvíli, kdy se určité chování opakuje a dlouhodobě ve vás vyvolává například:
- pocit viny,
- strach odmítnout,
- potřebu neustále se obhajovat,
- pocit, že musíte vyhovět,
- nejistotu o vlastním názoru,
- nebo obavu z reakce druhého člověka.
V takové chvíli už stojí za to podívat se na způsob komunikace zblízka.
Nemusíte vyhrát. Potřebujete zůstat pevní.
Jedna z nejčastějších chyb v náročné komunikaci je snaha druhého člověka „porazit“. Chceme mít poslední slovo, chceme dokázat, že máme pravdu. Chceme druhému vrátit jeho poznámku. Jenže tím se velmi snadno dostaneme do dalšího konfliktu. Asertivita funguje jinak. Nejde o to druhého porazit.
Jde o to dokázat jasně říct:
- co si myslím,
- co potřebuji,
- co jsem ochoten/ochotna udělat,
- co už ne,
- a kde jsou moje hranice.
A zároveň respektovat, že druhý člověk může mít jiný názor.
Co pomáhá v náročném rozhovoru?
Místo okamžité reakce zkuste několik jednoduchých kroků:
1. Zastavte se. Nemusíte odpovědět během jedné vteřiny.
2. Pojmenujte si, co se děje. Je to kritika? Požadavek? Nátlak? Srovnávání? Výčitka?
3. Vraťte se ke konkrétnímu tématu. Nenechte se automaticky stáhnout k hodnocení vaší osobnosti.
4. Řekněte svůj postoj jednoduše. Čím více vysvětlujeme, tím více prostoru někdy dáváme druhému člověku k dalšímu přesvědčování.
5. Nebojte se ticha. Nemusíte každou svou větu okamžitě doplnit dalšími argumenty. Někdy je právě klidná pauza velmi silným komunikačním nástrojem.
Efektivní komunikace začíná u schopnosti naslouchat. Asertivita u schopnosti říct, co potřebujeme.
Dobrá komunikace není jen o tom, jak mluvíme.
Je také o tom, jestli dokážeme skutečně poslouchat, ověřit si, že jsme druhému správně porozuměli, formulovat svoje potřeby a řešit neshody bez zbytečného vyhrocení.
Právě na těchto dovednostech stojí kurz Efektivní komunikace v praxi, který se zaměřuje mimo jiné na jasné vyjadřování, aktivní naslouchání, konstruktivní řešení konfliktů a praktický nácvik reálných situací.
A někdy potřebujeme ještě další krok. Protože co dělat ve chvíli, kdy druhá strana neposlouchá? Když tlačí nebo manipuluje? Když někdo zlehčuje naše pocity nebo nerespektuje naše „ne“?
Právě tehdy přichází na řadu asertivita a schopnost chránit vlastní hranice bez agrese. Kurz Asertivita bez agrese je zaměřený právě na náročné situace, manipulativní jednání, neoprávněnou kritiku, odmítání a praktické komunikační techniky.
Protože umět komunikovat neznamená vždycky najít „správnou větu“
Někdy máme pocit, že kdybychom jen našli tu dokonalou odpověď, všechno by bylo vyřešené. Jenže náročná komunikace není soutěž v rychlosti a vtipnosti. Nemusíte mít připravenou brilantní repliku. Potřebujete především zachovat klid, vědět, kde stojíte, a nebát se to říct.
A to je dovednost, která se dá trénovat. Protože někdy nejde o to mít poslední slovo. Jde o to nenechat si vzít svoje.
Článek pro Agenturu Salvia, s.r.o. napsala lektorka, akreditovaná mediátorka a terapeutka Jana Mašková.