Odmalička slýcháme: Tohle nesmíš. Tamto musíš.

Nejsi dost dobrý. Musíš být jiný.

Zapomeň na své sny. Podívej na ostatní.

Ve svém nedělním živém vysílání jsem vyprávěl příběh kamaráda, který poslouchal druhé lidi, protože věřil, že oni vědí lépe než on, co je pro něj dobré. Tvářili se tak. Rozmlouvali mu jeho sen, protože se jim nelíbil. Když mu bylo 38 let, cítil silnou bolest v hlavě. Lékař mu sdělil, že má nádor na mozku. Už velký, neoperovatelný. „Proč jste přišel tak pozdě?“ zeptal se. Přítel v slzách svěsil hlavu. Sebe měl na posledním místě. I své zdraví. Všechno pro druhé.

Vystuduj. Najdi si dobrou práci. Vystoupej na nejvyšší pozici. A tam vydrž co nejdéle.

Měj velké auto a ještě větší dům. Živ to, plať to. Jen tak budeš šťastný. Tvůj sen? Zapomeň.

Jediným snem mého kamaráda bylo vystoupit z toho všeho. Odstěhovat se do hor, do lesa, stlouci si chýši třeba z dříví a slámy. Vypnout. Na nějaký čas. „Bohužel,“ posmutněl lékař. „Máte asi tak tři měsíce života.“ 

Umíráš? Ale to je Tvoje vina

Když kamarád předstoupil před příbuzné, litovali ho. „Tak si splň ten svůj sen. Kdy jindy než teď?“ Kamarád se hořce zasmál. Teprve, když člověk smrtelně onemocní, „dovolí“ mu okolí jeho sen.

Odjel do hor a byl tam, navzdory zvyšujícím se bolestem, šťastný. Žil déle než prorokované tři měsíce, déle než rok. Zemřel před svými 40. narozeninami.

Když jsem se na pohřbu ptal jeho příbuzných, jaký z toho mají pocit, pokrčili rameny: „Neměl nás poslouchat, když tak žít nechtěl. Byla to jeho chyba. Člověk je nakonec vždy odpovědný za svůj život. My necítíme vinu. Kdyby řekl: ,Budu si žít po svém‘, možná bychom s ním nemluvili, možná bychom se smáli, že žije jako lesní muž a ne jako ,normální‘ člověk, ale asi by dál žil…“

Člověk je nakonec vždy odpovědný za svůj život – ta věta mi zní v uších dodnes. A měla by znít nám všem, až budeme čekat, že nás snad druzí ocení za to, že jdeme jejich cestou, a ne svou; až budeme plnit cizí sny, a ne své; až se v posledních dnech života budeme ptát: Proč jsme tu vlastně byli? Pro cizí vděčnost? A co když ta se nakonec vůbec nedostaví?

Žít svůj život

Když jsem psal novou knihu Čtyři prány štěstí a současně k ní průvodní magazín Jak funguje představivost, komunikoval jsem přes program FC Premium s lidmi, kteří poznávali, co je tlak okolí i jak bizarní může být. „Kdy konečně budeš mít partnerku? Sám přece nebudeš šťastný,“ slýchal muž, který se posléze z týchž úst dozvěděl: „Ale tahle partnerka není ta správná. S tou nikdy nebudeš šťastný.“ Anebo jsem konzultoval ženu, která roky zažívala masáž typu: „Jak to, že pořád nemáš dítě? Takhle Tě čeká prázdný život!“ A když konečně porodila, slýchala z týchž úst opak: „Ty už máš dítě? Tak to Ti skončí život. Už se nikam nepodíváš.“ 

Někdy stojí za to „vypnout“ zvuk, který přichází zvenčí. Nedat se jím ovlivňovat. Místo obracení se ven raději obrátit veškerou pozornost dovnitř a ten nejdůležitější rozhovor života uskutečnit se sebou – se svým vlastním nitrem. Jak v knize Čtyři prány štěstí, tak v magazínu Jak funguje představivost ukazuji, jak odlišně fungují lidská mysl i lidské emoce, jestliže žijeme život podle sebe, nebo podle druhých.

Protože ne každý se ke knize i k magazínu dostane, a přesto může ocenit alespoň malý návod, jak se takový rozhovor dělá, popíšu jej na ukázce pěti otázek. Věřte, že stojí za to si je položit. Platí totiž jednoduchá zásada: Nic v životě nezměníš, jestliže nic v životě nezměníš.

Možná už jako děti jsme o něčem snili. S nadějemi jsme vzhlíželi ke své dospělosti a myslím, že dnes bychom sami sebe neměli zklamat. Tak co to bylo? Často už si ani nevzpomínáme.

Copak to nebylo důležité? Proč jsme tomu přestali přikládat význam? Čí sny měly přednost?

Naučili nás říkat: To byly dětské sny – a Ty už přece nejsi dítě. Jenže my pořád JSME to dítě, jen mu přibyly roky. Možná se pozměnily naše názory, možná i naše hodnoty, ale pro nějaký sen pořád žijeme. Často pro ten, na který nemáme odvahu. Bojíme se splnit si ho. Co by tomu řeklo okolí? Copak vůbec smíme vystoupit z davu a udělat něco, co podle „většiny“ není dobrý nápad?

Když na školách pracuji s dětmi – seznamuji je s předměty, které v žádných osnovách nejsou, protože „nejsou důležité“, jako Sebevědomí, Odvaha, Sebehodnota, Být sám sebou, Láska – v první hodině jim rozdám papíry a chci, aby mi napsaly svůj sen. Archy se mi vracejí prázdné. Děti nevědí, co v životě chtějí. Neznají své talenty. Neplánují svou cestu. Netuší své přednosti. „Musím se zeptat rodičů,“ zní nejčastější odpověď. „Ano, musejí se zeptat dospělých, protože oni nejlépe vědí, co je pro jejich děti správné,“ obhajují to učitelé. Ptám se tedy učitelů, co oni v životě chtějí. Nevědí. Musejí se optat svých partnerů. Zajímavé. Co je dobré pro ně samotné, to nevědí, ale co je dobré pro děti, to vědí.

Přemýšlejme o tom, co nám činí dobře. Kam jde naše energie, tam jde naše láska, to bychom v sobě měli rozvíjet a občas tomu věnovat alespoň chvilku. V magazínu Jak funguje představivost uvádím pomůcku, jak najít to, co nás činí šťastnými. Hlavně si připomeňme třeba i dětské sny. Nezklamme to malé dítě, které v nás pořád je – a čeká. Ono už tehdy vědělo, jak být šťastné.

Nejtěžší na uskutečnění snů: není zadarmo. Všechno, co v životě stojí za to, má svou cenu. Cena je to, co platíme. Hodnota je to, co dostáváme.

Co v životě stojí za to, má svou cenu i proto, že toho, za co „zaplatíme“, si o to víc vážíme. Úspěch, který nás „nebolí“, nám nepřináší pokoru, zadostiučinění, štěstí. Postel je vždycky nejměkčí po těžké cestě.

Když už tedy formulujeme své sny, jedním dechem dodejme, zda jsme vůbec ochotni jim něco obětovat. Pokud ne, dál pokračovat nemusíme. Všechny sny, které jsme si doposud nesplnili, se totiž nacházejí za hranicí pohodlí. Musíme pro jejich dosažení něco podstoupit, překonat. Právě to je ta oběť. Ta cena za získanou hodnotu. To, co dělá upocený úspěch rajským.

Jedna z nejčastějších reakcí, která mi přichází na má doporučení v programu FC Premium, je: „Ale, pane Casanovo, to bude těžké.“ Vážení a milí, pokud v životě něčeho hodnotného chcete dosáhnout, není to snadné. Já o ničem snadném nepíšu. Já píšu o tom, co v životě stojí za to.

A to naše niterní sny jsou.

Je přirozené, že se nám rozklepou kolena v představě cesty, kterou jsme ještě nikdy nešli. Je možné, že hned neuspějeme. Je pravděpodobné, že nás mnozí lidé zatratí, a to tím spíš, když svého cíle dosáhneme. Ale to je dobře. My nepotřebujeme každého. My potřebujeme skutečné přátele. A to jsou ti, kteří nás podporují bezpodmínečně – i tehdy, když naší cestě, našemu snu nerozumějí. Jsou totiž natolik moudří, že vědí, že našemu cíli nemusejí rozumět. Není to jejich cíl. My je nemáme po svém boku proto, aby šli tu cestu za nás. Jen aby při nás zůstali stát.

Ano, možná zakopneme. Ano, možná si natlučeme. Ano, možná projdeme těžkými časy. Ale to všechno je nejlepší filtr lidí. Kdo s námi zůstane, když jsme dole, si zaslouží být při nás i tehdy, až budeme nahoře. Opačně to rozhodně neplatí. Toho, kdo nás opustí při našem prvním pádu, nelitujme. Nepotřebujeme falešné přátele, ale pravé. Jen těm se vyplatí věřit.

A že žádný takový momentálně nablízku není? A už jste se dnes dívali do zrcadla? Tam jednoho vidím. Toho nejdůležitějšího. I on při Vás může stát denně. A i když bude dole, může získat sílu z následující otázky:

Každá cesta za splněným snem je jako výstup na horu. Pořád do kopce, na vrchol se nejde po vrstevnici. Je náročná a dlouhá. Proto potřebujeme přátele. A když je nemáme v živých lidech, naši dva přátelé v mysli a srdci se jmenují Trpělivost a Vytrvalost.

Oba tyto pomocníky při nás drží energie z malých úspěchů. Čím větší jsou porážky, tím menší musíme nacházet radosti. Někdy to, v čem spatřujeme naději, najdeme jedině lupou. Anebo v minulosti. Dokonce i když jsme nezažili jedinou výhru, pořád světlo existuje. Stačí se ohlédnout za všemi porážkami – které jsme překonali. V těch překonáních jsou naše malé osobní výhry.

Výhry nad sebou.

V knize Čtyři prány štěstí, konkrétně ve třetí části věnované dosahování úspěchů, podotýkám, proč je důležité nabíjet se nikoli cílem, ale cestou. Nebrat sílu až z okamžiku, kdy protneme tu vysněnou cílovou pásku. Ale vážit si každého malého růstu, který může vyplynout i ze zvládání proher. Nežijme jen pro cíl. Žijme pro cestu. Pak zjistíme, že na dosažení cíle vlastně přestane záležet. Protože šťastní dokážeme být už při vědomí, že směřujeme k cíli – kdy každý den má vlastně smysl.

Uvedl jsem dva důležité pomocníky. Měl bych je blíže představit.

Trpělivost je od slova trpět. Vytrvalost je od slova vytrvat.

Obojí bolí. Musí to bolet, protože co bolí, to oznamuje posouvání limitu.

Kdykoli překračujeme hranici zóny vlastní pohodlí, bolí to. Je třeba hodně síly, víry a energie. A to i proto, že čím víc se nám to bude daří, tím víc bude přibývat odrazovačů, všech, kterým náš úspěch může bytostně vadit. Ne kvůli nám. Kvůli nim. Oni by v „našem zrcadle“ spatřili vše, co sami nemají. Vše, co by tak rádi měli. Sebevědomí. Odvahu. Sebehodnotu. Lásku.

Pamatujme si:

Jak uvádím hned na začátku knihy Čtyři prány štěstí, šťastní nemůžeme být, aniž bychom byli v souladu se sebou, svými nejdůležitějšími hodnotami, sny, potřebami. Nikdo jiný, při vší úctě ke všemu našemu okolí, tohle nezná. Nemůže cítit, co je pro nás životní. Někdy máme problém to vycítit i sami. Potřebujeme se odpojit od ostatních, víc navnímat sami sebe. Svůj vnitřní hlas – intuici, třetí oko; říkejte tomu, jak chcete.

© Petr Casanova