Terry Dobson: Skutečné použití aikido principů v našich běžných životech a situacích

Milí klienti,

tentokrát vám přinášíme krásný článek o tom, jak se dají principy Aikida, ve spojení s emoční inteligencí, použít v našich běžných životech. Přejeme příjemné počtení.

Vlak kodrcal po předměstí Tokia v ospalém jarním odpoledni. Můj vagón byl poměrné prázdný – pár hospodyň s dětmi a stařečci na nákupech. Nepřítomně jsem hleděl na domky za zaprášenými živými ploty.

Na jedné ze zastávek se dveře otevřely a klid přerušily jakési nesrozumitelné nadávky. Do vagónu se vpotácel velký, opilý a špinavý muž v montérkách. S řevem vrazil do ženy s dítětem v náručí, kterou náraz odhodil na starší pár na sedadlech. Jen zázrakem se dítěti nic nestalo.

Oba starší manželé vyděšeně vyskočili a snažili se odbelhat do bezpečí na druhém konci vagónu. Dělník se pokusil paní nakopnout, ale těsně ji minul a to ho tak rozlítilo, že začal celou silou lomcovat ocelovou tyčí uprostřed vozu. Všiml jsem si, že jednu ruku má pořezanou a krvácí. Vlak se rozjel, cestující ztuhli hrůzou. Postavil jsem se. V té době jsem byl mladý a ve formě. Uplynulé tři roky jsem téměř osm hodin denně trávil tréninkem aikida. Jen mě mrzelo, že jsem své schopnosti zatím nevyzkoušel v opravdovém boji. Jako studenti aikida jsme se totiž nesměli prát.

Aikido,” opakoval můj učitel do omrzení “je umění smíru. Kdokoliv myslí na boj, ztrácí své spojení s vesmírem. Jste poraženi v momentu, kdy se pokusíte lidi ovládat. Studujeme jak konflikt vyřešit, ne jak ho vytvořit.”

Poslouchal jsem ho, opravdu jsem se snažil. Zašel jsem až tak daleko, že jsem někdy přešel přes ulici a obešel skupinku punkerů, co se poflakovali kolem nádraží. Ta zdrženlivost mě povznášela, cítil jsem se svatým ve své tvrdosti. Nicméně ve svém srdci jsem toužil po legitimní příležitosti zachránit nevinné bojem proti bezpráví.“To je ono,” řekl jsem si, jak jsem se zvedal. “Lidé jsou v nebezpečí a pokud rychle nezasáhnu, někdo může být zraněn.”

Jak jsem vstával, opilec okamžitě objevil nový cíl pro svou zuřivost. “Ha!” zařval, “Cizinec! Dám ti lekci japonských způsobů!” Chytl jsem se zlehka držadla nad hlavou a věnoval muži pomalý pohled plný zhnusení. “Dobrá!” vyštěkl, “Máš to mít.” Nahrbil se, připraven na mě skočit.

Než se však stačil pohnout, někdo silně vykřikl: “Hej!” Pamatuji si ten zvláštní, veselý tón hlasu – jako byste s kamarádem něco úporně hledali a on to najednou našel. “Hej!”

Otočil jsem se doleva, opilec se otočil doprava. Oba jsme zírali na malého starého Japonce. Starý uhlazený pán, tak kolem sedmdesátky, tam seděl ve svém čisťoučkém kimonu. Nevěnoval mi ani pohled, celou svoji potěšenou pozornost upíral na dělníka, jakoby mu chtěl sdělit nějaké důležité tajemství.

Pojď,” prohodil a pokynul zlehka na opilce. “Pojď si se mnou povídat.”

Chlápek poslechl, jakoby byl na provázku. Bojovně se postavil před staříka a zařval tak, že přehlušil i drncání kol. “Proč bych měl kurva s tebou mluvit?” Stál ke mně zády, sundal bych ho v momentu kdyby se pohnul.

Ale starý pán jen zářil. “Cos pil?” zeptal se se zájmem. “Pil jsem saké, co ti po tom?” zahučel dělník a sprška slin přistála na staříkovi.

“Nádherné,” řekl ten, “jednoduše nádherné. Abys rozuměl, já také zbožňuji saké. Každý večer si se ženou, je jí už šestasedmdesát, ohřejeme lahvinku saké a vezmeme si ji ven do zahrady. Sedíme na staré lavičce, díváme se na západ slunka a sledujeme, jak se daří naší třešni. Zasadil ji můj praděd a máme o ni trochu obavy, jestli se zotaví z krupobití poslední zimy. Ale vede si lépe než bych čekal, zvláště když uvážíš mizernou kvalitu půdy. Je uklidňující vychutnávat si saké venku – dokonce i když prší.” Podíval se nahoru na dělníka, oči mu pomrkávaly.

Opilec se s námahou snažil udržet nit staříkova proslovu a jeho tvář pomalu jihla. Pomalu povolil pěsti. “Jo,” řekl, “také mám rád třešňové stromy…” Jeho hlas se vytratil.

“Samozřejmě,” odpověděl starý muž s úsměvem, “a jsem si jist, že máš krásnou ženu.”

“Ne,” řekl dělník, “moje žena zemřela.” A velmi pomalu, kolísaje se v rytmu vlaku, začal ten hromotluk vzlykat. “Nemám žádnou ženu, nemám žádný domov, nemám žádnou práci. Stydím se za sebe.” Z očí mu vytryskly slzy a tělo mu otřásla vlna zoufalství.

Teď jsem byl na řadě já. Jak jsem tam stál ve své čisťoučké mladické nevinnosti, ve svém spravedlivém zápalu pro bezpečný a demokratický svět, cítil jsem se špinavější než ten opilec.

Vlak dorazil do mé zastávky. Jak se otevřely dveře, slyšel jsem soucitný hlas starého pána: “Můj ty bože,” říkal, “to je vskutku těžká situace. Sedni si a řekni mi o tom.”

Otočil jsem se a naposledy se podíval. Dělník byl rozvalen na sedadle, hlavu měl položenou ve staříkově klíně a ten mu jemně hladil rozcuchané mastné vlasy.

Vlak odešel a já si sedl na lavičku. Co jsem chtěl dosáhnout svaly bylo dosaženo laskavými slovy. Právě jsem viděl použití aikida v boji a jeho podstatou byla láska. Musel jsem začít cvičit aikido v úplně jiném duchu. A trvalo hodně dlouho, než jsem mohl mluvit o vyřešení konfliktu.

Pokud se chcete i Vy něco více dozvědět o principech Aikida v praxi a jeho využití v našich běžných životech – srdečně Vás zveme na sérii výjimečných seminářů s tématy:

1.–  2.10.2015  Aikido management – Jak být v proudu
5. – 6.11.2015  Aikido management – Konflikt jako příležitost
10.-11.12.2015 Aikido management – Energie pro život

Po novém roce máme pro Vás ještě přichystané 2 další témata, o jejichž termínech Vás budeme včas informovat.
Aikido management – Jak zvládat strach
Aikido management – Ztělesněný leader

O autorovi

Američan Terry Dobson byl jedným z blízkých žáků Moriheie Uešiby, zakladatele aikida. Po ósenseiově smrti se vrátil do Spojených států, kde vyučoval aikido. Napsal několik knih, mezi nimi iAikido in Everyday Life o použití principů aikida při řešení každodenních konfliktů.
Tento text vystihuje jeho celoživotní práci a je často uveřejňován v kontextu psychologie konstruktivního řešení konfliktu.
Přeložil Martin Švihla, http://www.martinsvihla.cz/

Napsat komentář